Když jsem před 17 lety poprvé udělal smysluplné oblouky v prašanu ani jsem netušil, že jednoho dne se budu živit tím, co mě baví a naplňuje. A to je hledání prašanu, focení a natáčení. Během posledních 10 let jsme objeli na 50 středisek v Alpách v obytných vozech, několikrát navštívili Skandinávii, nesčetněkrát vyrazili na Velký Kavkaz, prozkoumali Írán, Balkán, Turecko i Rusko. Ze všech našich výprav jsem se snažil přivést nějaký ten záběr a nějakou tu fotografii. Nakonec z toho je na 150 hodin filmového materiálu. Z tohoto obrovského množství maeriálu jsem vytvořil dokument, který je nejen o hledání prašanu. Snažil jsem se v něm ukázat, že ne vždy se výlet za vysněným prašanem povede, že je potřeba se nevzdávat a pořád hledat nová a nová místa.
Lyžování ve volném terénu v žádném případě není o modrém nebi nad hlavou a bezedným prašanem pod nohama. Je to o nekonečném cestování, učením se, hledáním a zlepšováním. My jsme měli obrovské štěstí, že jsme ještě chytli konec doby, kdy dělalo freeride jen pár lidí, a tak hledání prašanu ze začátku nebylo tak těžké.
Nicméně jsme byli vždy posedlí jezdit první lajny, tak jsme brzy do batohu přibalili pásy a vyměnili pevná vázání za šlapací. Ze začátku těžkého Duka jsme brzy vystřídali lehké techové vázání a začali jsme jezdit na kvalitu a ne na kvantitu lajn. Vždy jsme se snažili dojít dál než ostatní a jet to, co ostatní nejeli. Stali jsme se hybridy mezi freeridery a skialpinisty.
Zkrátka jsme nebyli líní si pro lajnu dojít na co nejlehčím vybavení, ale vždy za účelem super sjezdu. Jelikož jsme si vždy dělali tak trochu vše po svém, tak nám přišlo normální si třeba na Lofoty dotáhnout tandemový paraglide nebo začít jezdit do zemí, kam se za freeridem moc nejezdilo. Někdy jsme byli rádi, že jsme některé z našich nápadů přežili. Z jiných nápadů žijeme do teď. Myslím, že to není zapotřebí dál moc okecávat. Budu rád, když náš film dokoukáte do konce a třeba si z něj i něco odnesete do dalších zim.
viac info: freerideguides.cz
