Každý z nás by rád cestoval. Poznával nové kultury, místa. Máme to prostě v krvi. Každý. Ne každý je ale ochoten do toho vložit úplně vše a tak jako v dávných dobách, tak i v cestování, uspěje jen ten nejsilnější. Nebavíme se zde o fyzické síle jako takové, myslím tím sílu vnitřní. Ta, která se plodí v hlavě a přes duši prochází tělem na povrch a dělá nevídané skutečností. Já sem tu sílu našel. A teď už nikdo nepochybuje, že dokážu i nemožné.
Přes Slovensko, Srbsko a Turecko až do Íránu
Koncem června jsem se vypravil na cestu do Íránu. V mém i vzdáleném okolí jsem mohl soudit od lidí, že při registrování slova “Írán“, se jim začaly stavět vlasy hrůzou na hlavě. Bohužel, nebo možná i bohudík, je Írán stále považován a to i v dnešním z medializovaném světě, za něco hrozného, nebezpečného. Pro většinu obyvatelstva střední Evropy zde žije odpad společnosti, který by v nejlepším případě, neměl mít právo na život. Ženy jsou pro ně něco jako nosiče náloží s výbušninami a muži od útlého věku vycvičeni pro boj se zbraněmi. A to, že hází do jednoho pytle státy o rozloze přibližně stejně velké jako je rozloha Evropy, je už nezajímá. A tak jsem si řekl, že je přiměji uvažovat trochu jinak. A když k tomu přidám fakt, že pojedu stopem, mohlo by to mít i trochu větší účinek.
Jsem na začátku putování a stesk po domově je můj největší nepřítel. Prostopoval jsme již celou republiku a on se mílovými kroky stále stupňuje. V momentu, kdy se ke mně druhý den cesty připojí kamarád, který, kvůli mé výpravy přiletěl z Brazílie, stesk opadá. Když se však večer loučíme, jelikož jeho čas je prý na stopování příliš drahý, zase se probouzí a takřka mě přiměje ke kapitulaci a myšlenkám na návrat. Odolal jsem a na druhý den v noci se již dopočítávám čísla 900. Což jsou kilometry, které jsem sám přes Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko a Srbsko za jeden den ujel.
Turecko – ráj stopařů
9. den stopování se nese v duchu vyřizování víz v městě pár set kilometrů před íránskými hranicemi. V pořádku jsem projel přes celé Srbsko, Bulharsko a teď se nacházím v Turecku, v ráji stopařů. Rájem není jen tím, že na auto nebo kamión zde nečekáte déle než 15 minut a to už je co říct, ale také proto, že snídaně, obědy, večeře a mnohdy i malé svačinky, zde nejdou z vaší kapsy. Lidé jsou tady opravdu moc pohostinní.
Po 3 dnech čekání dostávám vízum a ještě tentýž den beru stop před hranice. Díky nevybouřenosti Íránců v noci odolávám menšímu pokusu o navázání sexuálního styku s řidičem kamiónu, ve kterém jsem díky dešti nucen spolu s ním strávit noc. S nožem v ruce zřizuji na malém lůžku pořádek a druhý den dopoledne již překračuji hranice.
Noční můra v Iránu
Když už jsem si myslel, že hraniční kontrola byla největší překážka za splněním mého snu, mýlil jsem se. Jelikož v Íránu je stopování dražší než autobus, využíval jsem právě onoho autobusu k nočnímu přemisťování. A tak jsem se hned druhý v Íránu dostal na sever ke Kaspickému moři.
To, že mě autobus vysadil asi 50km za mnou požadovaným městem bych ještě vzal sportovně. Následovala však situace, jenž mi ukázala, jak moc silný jsem. Byl jsem nucen vzít si místní taxi. Po menší hádce při placení, kdy po mě chtěl řidič nehorázně vysokou sumu a já mu ji samozřejmě nedal, jsem vystoupil z auta a zamířil k zadní části vozu, ke kufru. Šlápl na plyn a krosna s mými 90% věcí mizí v nedohlednu. Marný je teď všechen křik, pláč, nadávky. Zůstávám dále stát na silnici s fotobrašnou přes rameno, pasem a šedesáti dolary v kapse. Dobré náladě mi nepřidá ani fakt, že pár desítek minut na to již sedím zatčený v cele a pro další tři hodiny mám vystaráno. Policisté u mě v mobilu našli fotografie, na kterých jsem vyfocen se spolužáky na střeleckém kurzu. Po deseti hodinách jsem propuštěn a myšlenky na odjezd ze země a zmaření dosáhnutí cíle jsou ty tam. Nevzdávám to!
Za dva dny jsem dorazil do středu Íránu, do pouštních měst jménem Isfahán a Yazd. Dokázal jsem mnoho lidem, že i osmnáctiletý kluk ze sídliště dokáže velké věci a že je to jen začátek při honbě za jeho sny. Teď už nikdo nepochybuje a ani já sám ne…
Viac zaujímavých informácií nájdete na lukasdobrodruhem.cz alebo na facebooku…
